Kdo musí prokázat, že neexistuje diskriminace v odměňování?

Zaměstnavatel musí vysvětlit rozdíl, nikoli zaměstnanec

Jakmile zaměstnanec předloží skutečnosti naznačující podezření na diskriminaci na základě pohlaví, je na zaměstnavateli, aby prokázal, že nejde o diskriminaci v odměňování. Zaměstnanec tedy nemusí poskytovat důkaz, že se děje něco špatného; tato práh je záměrně nízký. Zaměstnanec musí učinit věrohodným, že existuje důvod k pochybnostem — například pomocí údajů o rozdílu v odměňování v rámci stejné kategorie funkcí — a od tohoto okamžiku leží povinnost vysvětlit rozdíl na zaměstnavateli.

Pro soukromé zaměstnavatele v Nizozemsku se to zatím nepoužívá jako vymahatelné pravidlo: návrh zákona, který toto převrácení břemene důkazu закрепuje v národním právu, je v Dolní komoře a dosud nebyl přijat. Směrnice se mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem neuplatňuje automaticky. U veřejného a semiveřejného sektoru je tomu jinak: ten už může být přímo vázán směrnicí, protože lhůta pro implementaci již uplynula. A pro všechny zaměstnavatele platí, že soudci musí od té doby vykládat existující národní právo — včetně Zákona o rovném zacházení se muži a ženami — pokud možno v souladu se směrnicí.

Kde se to v směrnici a zákonu uvádí

Převrácení břemene důkazu je obsaženo v čl. 18 odst. 1 směrnice (EU) 2023/970: v případě sporu leží břemeno důkazu na zaměstnavateli, jakmile zaměstnanec předloží skutečnosti naznačující diskriminaci. V Nizozemsku je tento princip již dlouho znám ze soudní judikatury týkající se Zákona o rovném zacházení se muži a ženami a Kolegium pro lidská práva posuzuje případy týkající se rovného odměňování také na tomto základě. Právní ukotvení přísnější verze v souladu se směrnicí pro soukromé zaměstnavatele přijde až se Zákonem o implementaci směrnice o transparentnosti mezd pro muže a ženy, který je v současné době v Dolní komoře.